Když zpívám, je mi skvěle
Příběh operní pěvkyně Lucie Kaňkové je tak trochu neuvěřitelný a povzbuzující zároveň. Toužila zpívat, ale na soutěžích se jí zpočátku nedařilo a pedagogové ji odmítali učit s tím, že nemá talent ani hlas. Nevzdala to a po letech neúspěchů si řekla, že když ji doma nechtějí, zkusí štěstí venku. Byl to začátek úspěšné kariéry.
Vysvětlíte mi, jak je mož – né, že jste byla bezmála do svých dvaadvaceti let coby zpěvačka tak nekom – promisně odmítána?
Pocházím z rodiny, kde všichni profesionálně hráli na nějaký hudební nástroj. Já jsem se od čtyř let věnovala houslím a k tomu jsem si automaticky prozpěvovala. Popravdě to žádný zázrak nebyl, i když mě to bavilo ze všeho nejvíc. Můj sopránový hlas byl sám o sobě přirozeně ostrý a ve vysokých polohách možná až nepříjem – ný. Celá svá teenagerovská léta jsem chodila jednou týdně na Hudební školu hl. m. Prahy k neskutečně trpělivé Magdě Bělohlávkové, které jsem dodnes vděčná, že mě od zpěvu neodra – zovala a vytrvale připravovala na různé soutěže.
Obdivuji vaši neústupnost, já už bych to dávno vzdala.
Ale vždyť já taky málem ne – jednou zpívat přestala. Třeba ve dvaadvaceti, krátce před – tím, než jsem odjela studovat zpěv do Švýcarska, jsem šla na svoji poslední hudebkovou soutěž. Velmi nahodilým způ – sobem jsem zazpívala první árii Mozartovy Královny noci a byla si jistá, že u poroty s tak těžkým repertoárem zaboduji. Nakonec jsem nedostala žádnou cenu a to mě tak nějak dorazilo. Rozhodla jsem se už nikdy nezpívat. Týden nato mi ale zavolal ředitel švýcarského operního studia a oznámil mi, že mě chce přijmout! A zase mi bylo do zpěvu.
Proč zrovna Švýcarsko?
Do Švýcarska jsem jezdila od svých osmnáctin za příte – lem, a protože jsem tehdy ještě nemluvila německy, pomohl mi potkat se s profesory. Napsali jsme na několik univerzit a jela jsem jim prostě zazpívat. S mojí současnou profesorkou Barbarou Locher jsme si padly okamžitě do oka. Vsadily jsme vše na jednu kartu a riskly rov – nou magisterské studium v již zmíněném operním studiu, a to hlavně proto, že jsem se tam se všemi mohla dobře domluvit an – glicky či francouzsky.
Proč vás vzala ona?
První setkání bylo legrační. Když jsem k ní dorazila, za – zpívala jsem jí šíleně vysokou a rychlou skladbu. Koukala na mě jak na zjevení a pronesla, že by se s tím dalo jít na olym – piádu a že obdivuje, jak tam ty výšky pálím a nebojím se niče – ho. To ji přesvědčilo, že svůj cíl znám a půjde to. Také jsem pod jejím vedením ukončila dvě ma – gisterská studia s vyznamená – ním, takže to tak asi mělo být.
Každopádně ve Švýcarsku jste konečně měla úspěch, začala vyhrávat soutěže…
Ano, ale chvilku to trvalo, pro – tože můj hlas opravdu nebyl zpočátku světoborný. U přijí – maček na mě koukali, že jsem spadla z višně, protože se tam normálně hlásí lidé po tří- až pětiletém studiu. Komise mě přijmout nechtěla, ale pan ře – ditel přede všemi prohlásil, že by to se mnou chtěl zkusit, jako experiment, a tak jsem se stala pokusným králíkem.
Jak vám to šlo?
První rok nebyl nijak zázrač – ný, respektive prošla jsem si doslova peklem, protože kolem mě byli samozřejmě velmi dobří zpěváci, co zpívali velké árie, zatímco já měla úplně základní repertoár. Stavěla jsem tech – niku od naprostých základů, zvládnout tělo, sval po svalu, krůček po krůčku. Obrovský tlak na psychiku a obrovská spousta práce, která se ale vy – platila. Po dvouletém studiu jsem to zkusila v Karlových Varech na naší největší pěvecké soutěži Antonína Dvořáka, kde jsem v juniorské kategorii skon – čila druhá a to mě samozřejmě namotivovalo. V následujícím roce už jsem vyhrála její velkou operní kategorii. A hlavně jsem tam ale získala i mnohé cenné kontakty.
Co vím, tak se v Karlových Varech začala také od – víjet vaše spolupráce s Gabrielou Beňačkovou.
V době, kdy jsme se seznámily, zemřela paní Beňačkové ma – minka a mně babička. Byly jsme v podobné životní situaci a ona mi tu babičku trošku suplovala. Vzala si mě pod křídlo a s lecčíms mi pomohla. Vídáme se, i když teď bohužel málo. Obě zpíváme a cestujeme a není jednoduché najít časovou skulinku. Máme milý, skoro rodinný vztah a je to hrozně fajn.
Co říkala rodina na váš odchod do Švýcarska?
Rodiče mě vždy podporovali ve všem, co jsem chtěla, ale žádný operní zpěvák u nás v rodině nikdy nebyl, a tak si nebyli na začátku jistí, jestli mám nějaký potenciál. Jsem jim vděčná, že jsem mohla vystudovat housle, dodnes mi to pomáhá s intonací i hudebním chápáním. Myslím ale, že jsou dnes rádi, že jsem se dostala na sólovou úroveň, že pokračuji v rodinné hudební tradici, snad jim nedělám ostudu. Hra na housle mě vždy stresovala a bála jsem se vystupovat, ale když začnu zpívat, je mi skvěle. Udělala jsem dobře.
Často vystupujete v zahraničí, v čem je to jiné?
Pokud mám odpovědět úplně na rovinu a jen za sebe – necítím tam takovou tu českou zášť. Nemůžu se zbavit pocitu, že u nás velmi fungují archetypy primadon, které když se někde vyskytnou, zbytečně to narušuje pohodu. Jsem moc ráda, že mám zahraniční zkušenost, dá to člověku úplně novou perspektivu, pokoru a prohloubí jazykové znalosti.
Bráníte se?
Nejsem moc konfliktní osoba, snažím se s lidmi vycházet, a i když se třeba ozvou nějaké pomluvy, nemám zapotřebí to nějak rozmazávat. Hádat se, to určitě ne, spíš si myslím, že je tohle hrozně zbytečné a snažím se přes to přenést.
Dá se kariéra operní pěvkyně sloučit s rodinným životem?
To je velká otázka, která mě čím dál tím víc dohání, protože jsem už ve věku, kdy bych rodinu chtěla i fyzicky mít měla. Děti určitě chci a věřím, že se rodina s kariérou skloubit dá. Vidím kolegyně okolo sebe, kterým to funguje, všechno se dá nějak vykličkovat, na druhou stranu jsem to sama zatím nezažila, tak těžko soudit. Jsem přesvědčena o tom, že dítě uklidňuje hudba, na kterou si zvykne už v břiše, protože jsem nejednou zažila, jak miminka spala v kočárku během zkoušky v divadle vedle burácejícího orchestru. To mě uklidňuje i dává naději, že to půjde. Popravdě za sebe si vůbec neumím představit, že bych někdy v životě zpívat přestala. I když tento příklad z domova mám.
V jakém smyslu?
Moje máma se kariéry houslistky vzdala kvůli rodině. Oba rodiče jsou muzikanti, ale vzhledem k tomu, že je táta náš přední violoncellový virtuos a máma hrála sice dobře, ale v rámci orchestrů, tak se po deseti letech manželství rozhodla, že je čas mít rodinu a hraní se zcela vzdala. Táta jezdil po světě a vydělával, máma se o nás se sestrou starala.
Co máte na své práci nejradši?
Hrozně ráda komunikuju z pódia s publikem, nedokážu zachytit jeden bod v dáli a zpívat do ničeho a nikomu. Baví mě, že když nedržím v rukou hudební nástroj, mám svobodu pohybu, můžu skoro cokoli. Nedávno jsem zpívala koncert, který nahrávalo rádio. Prosili mě, ať se nehýbu od mikrofonů a stojím na místě. Opravdu jsem se snažila, ale pan zvukař mi po koncertě chmurně sdělil, že jsem se pohybovala v prostoru dvou metrů čtverečních. No prostě stát na jednom místě není má silná stránka. A co mě opravdu vnitřně uspokojuje? Že lidé během koncertu zapomenou, co se děje za dveřmi sálu, na všechno venku, a užívají si hudbu se mnou, usmívají se, reagují, tleskají a jsou spokojení. To je, myslím, alfa a omega, proč se téhle práci věnuji. Přináší radost.
LUCIE KAŇKOVÁ (1991)
• Operní pěvkyně.
• Pochází z rodiny s bohatou hudební tradicí.
• Studovala Pražskou konzervatoř a univerzity v Bernu
a Lucernu. Dokončuje doktorát na AMU.
• Vyhrála mnoho soutěží včetně mezinárodní soutěže
A. Dvořáka.
• V českých divadlech ji můžete mimo jiné vidět aktuálně
jako Poppeu v barokní opeře Korunovace Poppey v Plzni
(premiéra byla 15. 8.). Od podzimu jako Královnu noci
v pražském Stavovském divadle. Dále v Opavě jako Violettu
Valéry v La Traviatě, Zuzanku v Mozartově Figarově svatbě
a od února 2021 jako Gildu ve Verdiho Rigolettovi. V Ostravě
zpívá Barče ve Smetanově Hubičce.
Celý rozhovor zde ke stažení:
